Dobrodružný Karibik 2008

Vítězslav Válka, 10-2008

Představte si tři týdny volna. Dny naplněné objevováním, které vás následuje na každém kroku. Představte si obrovský New York nebo horký jih USA na Floridě. To byla naše nejdelší dovolená. Na podzim roku 2008 jsme potkali nespočet menších i větších dobrodružství.

Mapa Severní Ameriky

Mj. Pusťte si ke čtení nějakou muziku. Bude to příjemnější zážitek.

Od jara roku 2008 jsme se s Renčou chystali na dosud nejrozsáhlejší výlet. Jeho délka i rozsah území měl předčít všechny předchozí akce. Vše začalo letem do zámořského New Yorku. Po východním pobřeží jsme se chtěli dostat až do Karibiku ve Střední Americe. Dominikánská Republika zabírá polovinu ostrova těsně pod Kubou, jehož druhou polovinu osídluje stát Haiti (od nějž se v 19. století D.R. osamostatnila). Chtěli jsme toho stihnout opravdu hodně. Rezervovali jsme auto, kterým jsme měli zvládnout cestu z chladivého Big Apple na jih do Miami. Odkud letadlem zbýval už jen kousek do města Punta Cana. Původně jsme měli pokračovat do vesnice Cap Cana, kam jsme byli pozváni kluky z JetSet Elite, ale ne vše šlo podle plánu.

Dobrodružství jako volba

Už v Praze se ukázalo, že jsme si zaškrtli kolonku „dobrodružství“. Výlet se tak odehrával trošku svou vlastní, nevyspitatelnou cestou. Začlo to už tím, když jsme vytáhli kolečkové batohy z auta. Ještě v Praze jsem zjistil, že ten můj má poruchu. Lehce brzdil. Měl jsem s tím už zkušenost z Finska, kde mi upadlo celé kolečko. Tentokrát jsem se chtěl lépe připravit, ale nepodařilo se. Řekl jsem si: „Batoh přece budu tahat vesměs po letišti a tak to nějak přežiju.“ To bysme však nesměli mít zatrženu zmíněnou kolonku :-)

Po příletu do NY jsem zavolal Lindě, u které jsme měli spát. Schůzku jsme si smluvili na stanici Atlantic Avenue místního metra. Z letiště jsme jeli linkou A. Ta však na Atlantic Ave. nezastavuje, takže jsme přeskočili z linky na linku, improvizovaně, skrz ulice města. To už ale batožina signalizovala, že se s námi dlouho tahat nebude. Po malém spoždění jsme se však přecejen na perónu Áčka s Lindou našli. Linka Q nás měla hodit přímo do Brooklynu, zabodovala ale opět naše volba adventure a tak jsme díky výluce ještě párkrát přestupovali z jednoho přeplněného metra do druhého a dali si párkrát schodiště pod kolejemi dolů a zase nahoru. Nutno přiznat, že bágl Heinekken to nesl s vyloženou nelibostí (probrousila se mu už i spodní strana a ven začaly vystupovat trencle).

New York, město nekončící inspirace

Konečně jsme se ocitli v Brooklynu na Avenue J. Útulný byteček, sdílený ještě se dvěma spolubydlícími, nám poskytl vše co jsme mohli potřebovat. Po krátkém nákupu jsme tady padli únavou do postele. Pak už jsme jen před spaním, chvíli poslouchali pronikavý zpěv místních. Ráno, když jsme se probudili, byla nám docela zima. Jedno z oken totiž nebylo zcela zavřené. To byl tedy ten pravý důvod, tak dobře slyšitelných včerejších zpěvů.

Nadcházející den jsme zvládli procházku Manhattanem, centrem New Yorku, bez větších obtíží. Viděli jsme Ground Zero, kde se již plně pracuje na nových budovách, jenž mají být dokončeny snad někdy v roce 2011. Navštívili Apple Store na Prince Street, kde právě prezentovali nové MacBooky z jednoho kusu slitiny. Ochutnali jsme střední menu u Wendy's (velikost jídla v americe mě bude vždycky fascinovat) a nechali se hodit žlutým taxi na TimeSquare, odkud to do Central Parku bylo jen kousek pěšky. To vše jsme završili opět v Brooklynu, v pizze, kterou už 45 let provozuje její majitel a jenž je vyhlášená v celém New Yorku. Jeden z několika desítek ocenění a výstřižků z novin na stěnách hlásal: „Sorry, but this is worth the wait!“. A čekání na pizzu se opravdu vyplatilo - byla vynikající! Přestože od objednávky mimo špičku k dokončení obrovské pizzy uběhlo něco ke dvěma hodinám (brali jsme to jako součást našeho dobrodružství).

Spád okolností nabral na rychlosti

V neděli ráno jsme byli vyzvednout auto z půjčovny AVIS. Bohužel, zápůjčka ztroskotala na tom, že při rezervaci online nebyla kreditka třeba. Na místě jsem se ale dověděl, že mi na moji Debit Card auto nepůjčí. Skončili jsme tak na chodníku před parkovištěm a koumali jak se dostat na slunný jih. Nakonec jsme dali před vlakem přednost letadlu. Chytli jsme to co právě letělo. Netrvalo to ani dvě hodiny a byli jsme, jak já říkám, instantně vhozeni na letiště u Miami.

„V New Yorku a Washingtonu vám auto na Debit Card nepůjčí, kdekoli jinde ano.“

Zde si o další epizodu řekl batoh Heinekken. Nevinně přijel na podávacím pásu, kdesi z útrob letištní haly. Jal jsem se ho jako obvykle sundat a postavit na kolečka. Hned po rozhodnutí pokračovat ven z haly, uštědřil mi další překvapení. Naprosto bez známek provinění mě nechal vytáhnout táhlo tak dokonale, že již nebylo s batohem spojené. Prostě se utrhlo. Renča mě v tu chvíli sledovala, a nebudu zastírat, že jsem stejně jako ona propadl smíchu. Táhlo jsem tedy vyhodil a batoh se pokusil hodit na rameno. To vydrželo pár stovek metrů, nebo chcete-li stop. Někde na půl cesty mezi letištní halou a zastávkou expresu prasklo i to poslední, za co se batoh dal ještě rozumně nést.

Batoh to prostě nezvládl

Z vyhřátého letiště jsme příměstským vlakem směřovali do centra Miami. Zajímavou příhodou tady byl chlapík v šortkách a špinavém triku. Ten s sebou neměl nic jiného než kus lana v ruce. Potom co se na něj cestující chvilku podivně dívali, jen prohodil: „You know, times are tough.“ a vystupujíc z vlaku se pousmál. Později, to je zase jiná příhoda, při vysedávání u mapy Miami k nám přistoupil policista, jestli nechceme pomoci. Řekli jsme že hledáme hotel a chvíli s ním jen tak klábosili. On pak na chvíli zmizel. Oběvil se asi za minutu s mapou, průvodcem po Miami a začal nám radit kde co najdeme. To je to co, na policistech v americe, beru jako „pomáhat a chránit“. Potom už jsme jen chvíli hledali vhodný hotel v oblasti Miami Beach skrz okna autobusu.

Miami Beach na konci října

Pokoj hotelu v Miami Beach, s přímým přístupem k bazénu i moři, měl všechna prožitá dobrodružství zchladit. Ale nepodařilo se to. Karta k pokoji zlobila, okno nešlo otevřít a v pokoji to přímo nevonělo. No co, aspoň tu bylo WiFi zdarma, ne? Po Skype jsem se tedy spojil s Philippem z JSE, který měl organizaci pobytu v dominikánské vesnici Cap Cana na starosti. Od něj jsem se dověděl, že finanční krize v USA postihla i jejich golfový turnaj a tak je celá akce odvolána. Musím říct, že v situaci kdy sedíte v hotelu v Miami, máte na následující den koupenou letenku do Dominikánské Republiky, a těšíte se na setkání i hřejivé podnebí střední ameriky, to bylo trošku větší překvápko. Na druhou stranu, to nemohlo s naší dobrodružnou volbou dopadnout jinak, takže nás to nerozhodilo. Renča jen naznačila, že do D.R. letíme ať se děje co se děje. Tak jsme našli na internetu rozumný hotel a vydali se vstříc Karibiku.

Dominkánská Republika

Na letišti v Punta Cana, přesně ve chvíli, kdy nás omráčil místní horký a vlhký vzduch, skončil americký komfort a jistota. Jedna runway a výstup přímo na plochu letiště, to v USA příliš nepotkáte. Letištní hala? Jen větší chýše. Po improvizované vstupní kontrole za 10 dolarů na osobu a než jsme se zorientovali, nás uchopila skupina dohazovačů taxi a za pár vteřin už jsme starší dodávkou byli unášeni směrem z letiště. Po chvilce se nás řidič zeptal španělsky, kam že to vlastně míříme. Pokusil jsem se mu anglicky sdělit jméno hotelu, ale moc to nefungovalo. Silnice i města kolem nás vypadaly jako z dokumentu o přírodě někde v Africe. Ale abychom přecejen někam směřovali, vypotil jsem snad jediná dvě španělská slova, která mi v tu chvíli vyvstala v paměti. „Nuevo nombre!“ zakřičel jsem radostně. A zabralo to, takže po krátkém telefonátu do hotelu (ještě, že jsem si v Miami ten telefon poznačil na kus papíru) jsme už věděli kam jedeme. Hotel se totiž právě z října na listopad přejmenovával.

Zbytek pobytu v komplexu hotelu už nebyl nijak objevný. Moře jako z pohlednic, drinky i hory jídla v ceně, několik bazénů, barů a restaurací. Ráj na zemi. Bohužel oplocený a bedlivě hlídaný. Až ke konci pobytu jsme náhodou koukali z pokoje na kluky, kteří čistili palmy a tak jsme za odměnu dostali čerstvý ořech odseknutý mačetou přímo na místě a plný chlazeného kokosového nápoje. To Renči udělalo radost :-) Lidé v hotelu byli příkladně přívětiví a práce je evidentně bavila. Při cestě zpět do civilizace jsme sice nedostali místa vedle sebe v letadle, ale s tím se tak už nějak člověk smíří, když chce přece to dobrodružství :-)

Zpět v civilizaci

Po návratu do spojených států jsme měli jediný cíl. Musejí nám půjčit auto. Po příletu jsme nelenili, nasedli do prvního autobusu Hertz, který vozí lidi do půjčovny a čekali co bude dál. Jen řidič autobusu mě lehce znepokojil dotazem: „Jakou máte rezervaci?“ Ale, když jsem řekl, že žádnou, svezl nás i tak. Nemá smysl to dál napínat, auto nám půjčili. Sice za dvojnásobek ceny, kterou jsem si vysnil, přestože model vozu byl na protilehlém konci spektra na jehož začátku je Ford Mustang. Ale co. Měli jsme auto a za pár vteřin už jsme se proháněli po výpadovce směrem na server Floridy. Nedovedete si představit ten pocit. Na jedné straně dáte solidní ranec za kus americkýho plechu, ale na druhé straně máte hned tu pravou americkou svobodu!

Polívka s nudlou

Jelikož bylo Renči trošku zle, zastavili jsme v prvním obchoďáku pro několik medikamentů, které se zde prodávají přímo v drogerii. Při tom jsem se ještě pokusil v nedalekém obchůdku obědnat „hot tea“, ale moje anglická výslovnost prodavačku natolik zmátla, že mi musel poradit až příčetný kolega stojící ve frontě za mnou, že bych to měl spíše skusit jako „hát tý“ a že patrně chci „čaj“ řekl česky. Koukám na něj, a on se zeptal odkud že jsem. Sám byl z Jugoslávie.

Wafle
„V potravinách jsme narazili na automatickou pokladnu, kde si vše sami namarkujete. A ona podle váhy nákupu kontroluje jestli nekecáte.“

Dále následovala změť cestování po dálnicicích i vedlejších cestách a spánek v motelech různých kvalit i cen. Navštívili jsme několik přírodních parků, zologickou zahradu ve Virginii, bílý dům v DC a několik dalších atrakcí, které jsme po cestě potkali. To vše lemováno vzpomínkami na Kennedyho. Byli jsme totiž v Kennedyho vesmírném centru na Cape Canaveral, navštívili jsme jeho pomník na hřbitově ve Washingtonu a konec konců jsme v New Yorku použili dvakrát i Kennedyho letiště. Jakoby snad měla americká vláda výčitky svědomí, tak po něm vše pojmenovává? Kdo ví. Pro jistotu jsme v Praze ještě zkoukli film JFK.

Washington, DC

Při cestování jsme se ještě dověděli, že i ve fast-foodu občas najdete slepičí nudlovou polévku. V motelu nás také poučil jeden kanaďan, že novozélanďanům říkají K1W1. A v jiném motelu nás zase ujistili že v pokoji bude WiFi internet, ale zapoměli uvést, že pouze s notebookem na televizi a ve správném úhlu. Na což příjdete jen opravdovou náhodou.

„Adopt a Highway. Program ve kterém se sami můžete starat o čistotu části dálnice jež je vám blízká.“

V rámci několika posledních dní na druhé straně severní polokoule jsme už jen v New Yorku procházeli obchůdky, knihkupectví, čínskou čtvrť a sochu svobody. Při jednom takovém nákupu v knihkupectví BORDERS nám clerk poradil, kde ještě mají knihy. Bez ohledu na to, že šlo o konkurenci. A v tom samém obchodě nám i prodavačka doporučila nedalekou čínskou restauraci, kterou máme určitě vyzkoušet. To jsme udělali, stejně jako jme si pochutnali na nejlepší pizze v New Yorku s názvem Di Fara Pizzeria. Nebo obrovské kombinaci stejků ve Spanky's BBQ (kousek od Time Square). Posledních několik hodin jsme pak trávili na Coney Island, pláži hned u NY.

Další informace k tématu

Fotografie celého výletu: USA a Dominikánská Republika 2008
Doprava MTA v New Yorku: www.mta.info
Pizza na Avenue J v Brooklynu: www.epicurious.com/...
Doprava v Miami Dade: www.miamidade.gov
Hotel LTI v Punta Cana: www.vikpuntacana.com
Odtahy vozidel v Praze: www.mppraha.cz
Čištění komunikací v Praze: www.tsk-praha.cz