Znak Andyho Warhola

Vítězslav Válka, 11-11-2006

Osobnost

Andrew Warhola (původní jméno) se narodil, jako jeden ze tří synů československých imigrantů v Pensylvánii, buď 6. srpna 1928, nebo 28. září 1930 (což je datum na jeho rodném listu). Jelikož však Warholův otec zemřel ještě za jeho raného mládí, uvrhla nastalá situace Warhola do deprese doprovázené ztrátou sebedůvěry. Většina jeho života je tak zahalena rouškou tajemství. Byl velmi ostýchavý a cítil se velmi ponížen, protože se nedokázal vyrovnat, mimo jiné, například se svou homosexualitou. Jeho dětství bylo plné utrpení, protože jeho vrstevníci neustále důrazně poukazovali na jeho odlišnost.

I přesto začal chodit na univerzitu Carnegie Institute of Technology, kterou dokončil s titulem BA v malířství, resp. ilustraci (Bakalář svobodných umění). Po přerušení studia, v roce 1949, odešel společně s Philipem Pearlsteinem do New Yorku (P. Pearlstein byl Warholův spolužák, který se později stal známým realistickým malířem).

Až v roce 1960 začíná Warhol konečně doopravdy malovat a vážně vnímá umění jako potenciální kariéru. Svou profesionální dráhu začíná s komerčními nákresy ženské obuvi, nebo raným uměleckým projevem „Dick Tracy“ (zvětšená podoba humoristického komiksu, umístěna do výkladní skříně obchodního domu Lord & Taylor´s). Dále se pak už dá hovořit o tvorbě pod označením „pop art“.

Pohled na svět

Přestože, faktické vnímání světa Andyho Warhola nejsme schopni zjistit ani prezentovat, patrně zachycuje prostě svět kolem sebe. Vnímá tento prostor jako obydlený aktivními lidmi různých typů, motivovaných většinou penězi a zbožím. Později dokonce začíná působit v oblasti undergroundového filmu, kde na konci 70. let experimentuje se sexuálním obsahem a nahotou, aby tak jeho filmy přilákaly větší pozornost. A ono to fungovalo, bez ohledu na morálku. Zbytek svého „veřejného“ života běžně tráví debatami s osobnostmi, nebo se pokouší porozumět, jak zbytek světa vnímá každodenní životní záležitosti. Warhol umírá na následek srdečního infarktu 22. února 1987 (na hlavě má svou slavnou blonďatou paruku).

Adaptace

Už při prvním pohledu na Campbelovu polévku nebo offset Marylin Monroe je zřejmé, že inklinuje ke zjednodušování nosného „faktu umění“. Můžeme se samozřejmě pouze domnívat, jestli to byla jeho původní neschopnost malovat či kreslit realisticky, nebo záměr. Pokud bych srovnával tyto pohnutky s mojí vlastní zkušeností, jednoznačně bych to popsal takto: Mladá a nezkušená ruka Andyho Warhola jej nutila ke stylizaci, ke zjednodušování, aby tak v konzumní americké společnosti vůbec obstál, aby potlačil svoji lidskou nedokonalost a byl schopen svoji práci prodat (z nedostatku vytvořit výhodu). Musí tedy být v první řadě schopen číst znaky objektů, které vyobrazuje.

To, že jej nyní pokládáme za zakladatele „pop artu“ jednoznačně dokazuje, že se mu jeho „husarský kousek“ podařil. Nicméně pokud se na problém díváme z jiného úhlu, je zřejmé, že Warholovy úmysly nemusely být nutně „surově marketingové“, ale zcela logicky pochopil, že zjednodušením své práce stále dokáže příjemci sdělit požadovanou informaci, navíc však ušetří na čase a koneckonců díky nastupujícím novinkám v tiskových technologiích bude schopen svoji práci (z počátku ryze komerční zakázky) snadno šířit, což nepochybně musel být jeden z požadavků zadavatele.

Nacházíme tak geniální paralelu s dnešní tvorbou užité grafiky nebo průmyslového designu. Kde jsou také zřejmé, a striktně dodržované, technologické limity a pravidla, jejichž porušení pouze komplikuje a brzdí distribuci díla. Warhol si podle mého názoru jasně uvědomuje, že není „čas na hrdinství“ ale je třeba najít cestu, která bude vést k jeho americkému snu: k úspěchu. Tato cesta musí být maximálně přímá. Pokud mám použít metaforu: V automobilovém závodě také není podstatné to, jestli má vůz sedačky z kůže, autorádio či elektronická okna. Pokud chcete dosáhnout úspěchu, musíte ze svého vozidla udělat znak, nikoliv realistický renezanční obraz.

Plochy barev

Warholovou signifikací se staly barevné plochy. Jednak z hlediska techniky sítotisku, která právě „plakátové“ řešení v mnohých ohledech výrobně zjednodušuje resp. zlevňuje. Ale zejména si musel začít uvědomovat, že celistvé barevné plochy syntetických barev přitahují oko více než členitá koncepce zanikající v okolní nevýrazné a složité realitě. Opět tedy nalézá a hojně „fruktifikuje“ pozitivní přínos technologie, kterou sám používá a jíž je současně limitován. Warhol je tak zcela logicky produktem své doby a její technologie. Soudě dle jeho úspěchu, je však také prvním člověkem, který našel tu správnou cestu jak bludištěm jeho doby nejrychleji projít a sklidil za to oprávněné ovace.

Když pak Warhol zjišťuje, že to co dělá z efektivních důvodů je současně přijímáno veřejností jako něco opravdu odlišného a nového, je dle mého názoru, z počátku překvapen, ale později toho dokáže velice dobře využít. Obecenstvo totiž jednoznačně pasuje tuto „neotřelost“ jeho tvorby do pozice umění. Kam také jinam, když jde o naprosto nezařaditelnou novinku, kterou běžný člověk nedokáže chápat v rámci kontextu vlastní současnosti.

To musí pak být tím pravým otevřením brány, či uvolnění rukou. Tím pravým prostorem pro Warholovu neomezenou manipulaci a hru s divákem. Díky svému úspěchu může z prvoplánových reklamních záležitostí utvářet hlubší celky, může do své tvorby vnášet více své osobnosti. Investováním většího penza času i získaných zkušeností se tak dostává do situace, kdy dokáže do schématické tvorby, snadno a ve stejně krátkém čase jako dříve, umístit několik hladin informací. A to i přesto, že současně tvoří stále paralelně i ty prvoplánové „zakázky“, které pro něj musí jednoznačně být určitým typem inspirace, typem „mixu“ ze kterého je Warhol utvářen.

Znak

Pokud tedy mluvím o „znaku“ v souvislosti s Warholem, mluvím o jednoznačném respektování technologie, resp. intuitivní schopností využít její vlastnosti i omezení. Ale zejména o pochopení své doby a schopnosti vyprodukovat dílo (v tomto duchu) dekódovatelné divákem.

Budu-li kritický, přiznám se, že abstraktní umění (tedy cokoliv se vzdaluje renesančnímu chápání umění) jako takové, vnímám negativně až s despektem. Všechny teorie o tom, jak „umělec“ odhaluje své nitro prostřednictvím své práce jsou bezpochyby logické. Ale ony přece nejsou vůbec důležité. Mnohé abstraktní umění přece nepřináší nic nového, pouze nějakým kódem „publikuje“ nitro dané osoby. Kdo však takové sdělení dokáže pravdivě dekódovat? Není to snad jen původní autor, se všemi těmi vazbami na základě kterých toto umění tvořil? Vždyť každá osoba (i mnohé zvíře) dokáže „něco“ vytvořit a současně je celkem logické, že každé z těchto děl ponese znaky svého tvůrce. Protože však někteří „umělci“ získali za „své nitro“ pozitivní ohlasy a jiní ne, nemluvil bych v tomto případě o umění. Nikdo dle mého názoru totiž nedokáže objektivně takové dílo posoudit. Subjektivní posudek však nemá význam pro nikoho jiného než osobu, která jej vytvořila (paralela s původním uměleckým dílem, které je prakticky ne-dekódovatelné, mluví jazykem svého tvůrce, a ten je jedinečný).

Dle mého názoru je opravdovým uměním situace, kdy dokážete, jako autor, být na hranici vnímání sama sebe, ale současně také empaticky odhadnout a dostat se na hranici vnímání příjemce (diváka). Podívám li se tedy například na obrazy expresionisty Marka Rothka, musím říci pouze: „Pěkné, ale co z toho.“ Možná mám na umění poněkud konzumní pohled, ale umění tu podle mého názoru opravdu není samo pro sebe. Expresivní abstrakce je podle mého názoru čitelná pouze autorem, jakýkoliv pokus o „čtení“ jinou osobou je marný (jde pouze o překlad bez znalosti řeči, tedy o naprostý nesmyslný odhad).

Warhol se však vzdaluje charakteristice klasického umělce a blíží se designérovi, který má neustále na paměti nejen vizuální formu, ale také funkci, která tuto formu utváří. Takové vnímání umění je pro mě stejně klíčové jako je ve zmiňovaném designu důležitá funkce pro formu. Příkladem: Michelangelo, naprosto jasně respektoval povrch i tvar stropu Sixtinské kaple, stejně jako požadavky tehdejších donátorů transformoval (v dnešním chápání až designérsky) tyto fakta „pro masy lidí“ tedy nikoliv pro nějakou avantgardní smetánku o několika členech. Naštěstí na rozdíl od Michelangela si Warhol může dovolit mnohem více abstrakce. Přesto to dělá záměrně a logicky, nikoliv na bázi pocitu či nálady.

Cílem Warholovy abstrakce je tak ve své podstatě znak. Znak bez zbytečného rozptýlení.

Závěrem

Děkuji za pozornost, uvítám v emailu i váš názor na tuto problematiku.