Dubaj — město kontrastů

Náhodou se mi podařilo vyrazit do země, plné kulturních rozdílů. Země kde muže potkáte oblečené v prostěradle (se vší úctou) a ženy, pokud na ně vůbec narazíte, budete moci soudit mnohdy jen podle očí.
Slyšel jsem, že Spojené Arabské Emiráty jsou zemí plnou bohatství a obchodu. Skutečnost však tak jednoduchá není. Přestože ve městě, sousedícím s tím hlavním, najdete nejluxusnější hotel světa Burj Al Arab, který sklízí obdiv jen z venku a budoucí nejvyšší mrakodrap světa Burj Dubai, tak někde dole na zemi pod těmito výšinami se skrývá nevyřčené tajemství.
Město Dubaj je protkáno obrovským kontrastem dávných časů a relativně mladé lidské poptávky po ropě. Na každém rohu vidíte rozestavěnou budovu osetou dělníky a v celém městě nenajdete výhled, jenž by nebyl obohacen jeřábem, sklánějícím se nad svým dílem. Při prvních procházkách městem jsem měl šílený pocit, že město bude žít právě tak dlouho jak budou existovat zásoby ropy.
Světová finanční krize se však nevyhnula ani místu, tak sebevědomému jakým je Dubaj. Se všemi těmi moderními budovami, jenž byly právě dostavěny a klimatizovanými autobusovými zastávkami tu člověku pořád něco chybí. Je to stabilita. To co nyní probíhá ve městě, by se s trochou nadsázky dalo nazvat zemětřesením. Na mnoha budovách najdete výlohy polepené nápisy: to lettedy česky: k pronájmu a výstavba mnoha z nich ani nebude započata.
Centrum města si žije po staletí ověřeným tempem ubíhajícím v tempu modliteb, jenž se řídí Islámem. Ten zde platí jako oficiální náboženství. Mezi trhy a soukromými prodejnami se prodírají Toyoty a Mitsubishi někdy prázdné, někdy plné k prasknutí. To vše dále zahušťují bryčky, kterými dostanete zboží včas i tam kde auta bezradně stojí.
Někdy máte pocit, že je to New York vyrůstající vám před očima. Je to město, které také nespí. Opravdový New York však dokáže nabídnout mnohem více barev. Dubaj není městem, kde je čisto na každém kroku. Pokud právě nefouká vítr a písek nepokrývá vše od budov, aut a oblohy, máte štěstí. Všude okolo sebe najdete dostatek odpadků a překvapivý nedostatek odpadkových košů.
Beru to tak, že Dubaj, podobně jako sousední Qatar a Kuwait jsou pořád ještě kapitalistickému pojetí života bližší, než jiné sousední země. Proto tu také najdete čtvrti vysloveně hypermoderní, plné evropanů a američanů v oblecích. Mrakodrapy v sobě skrývají hotely, kanceláře i obchodní centra. Vše ještě voní novotou. Dáte si tak klidně kávu ve Starbucks nebo dobrotu u McDonnald’s a při konzumaci budete sledovat ruch černých a bílých postav splývajících v jednu obrovskou živoucí masu.