Evropou až k Africe 2015

Jaro 2015. Po Chorvatsku, Sicílii a Turecku jsme vzali karavan do západní části Evropy. A na chvilku si odskočili až do Maroka. Vyráželi jsme na začátku dubna a vraceli se na konci července — něco přes 15.000 kilometrů zážitků. Nejdelší cesta, kterou jsme podnikli.

Původní plán

U předchozích cest jsme vždy vybírali cílovou destinaci a vydali se na cestu. Přitom jsem pracoval a s rodinou jsme poznávali lokální místa a zvyky. Tentokrát jsme si vysnili Maroko. Až po cestě na jih jsme se trošku vylekali zpráv o ISIS na severu Afriky a tak jsme cíl přesměrovali do Portugalska abychom zůstali v bezpečné Evropě.

Naštěstí jsme ale v Lisabonu potkali Petra, majitele coworkingového centra Surfoffice. A ten nám poradil, ať se Maroka vůbec nebojíme, že tam byl nedávno a vše bylo v pohodě. A tak jsme si řekli „No dobře“ a koupili lístek na trajekt do Afriky. V ten moment začala série nečekaných dobrodružství.

Setkání a překvápka ve Španělsku

Než jsme se však do Portugalska vůbec dostali a ochutnali tam skvělé jídlo, viděli obrovské vlny oceánu a úžasné lidi, tak jsme byli asi měsíc ve Španělsku. Potkali se tam s Tondou a Amosem, kteří se nedávno přesunuli z Česka a Německa trošku více za sluncem.

Potkali jsme taky Honzu, který žije už několik let v Alicante a provozuje vlastní obchod se skejtboardy (s bráchou ještě v Havířově) — našli jsme ho úplnou náhodou. No a jak to dopadlo? Jsem těď řádnej skejťák!

Španělská příhoda

Jasně, Španělsko je skvělé a poklidné. Taky se tu nacházejí nejteplejší místa Evropy a lidé jsou pořád v dobré náladě. Takže si tu skvěleužijete jídlo i lidi, zatímco dokážete pracovat pod úžasně posilňujícím sluncem. Ale, Španělsko má jednu zvláštnost. Bezpečnostní složky se tu nesnaží zákony příliš prosazovat a tak je magnetem pro různé podivíny.

My jsme zažili jednu podivnost v kempu nedaleko portugalských hranic, kde si postarší německý pár hrál se svým psem. Bylo pozdě večer. Nejdřív to vypadalo, jako nějaká zdravotní krize, žena křičela „Hilfe!,“ ale když jsme to začali zkoumat, zjistil jsem, že jde o úplně jiný typ hry. A tak jsme, podobně jako ostatní, zavolali na recepci. Za několik hodin vyprovodila pár místní policie i s karavanem. Asi jen za bránu kempu. I tohle je Španělsko.

Pasti v Maroku

Po Turecku, kam jsme s karavanem cestovali v roce 2014, jsme měli pocit, že by to chtělo nějakou další ne-evropskou zemi a že Maroko by jako šlo. Mohlo by být kulturně jen o krůček víc dobrodružné. No, gibraltarský průliv je trošku delším kulturním mostem, než jsme si mysleli. Dá se říct, že Maroko je zcela africké, narozdíl od celkem evropského Turecka.

„Jen chvilku počkejte, loď má zpoždění.“

První věc která nás překvapila když jsme dorazili do přístavu o 3 hodiny dříve než měla loď vyrazit (doporučované byly 2 hodiny) bylo to, že nikdo moc nevěděl o našem trajektu ani času vyplutí. Dokonce i když jsem po chvíli navštívil hlavní budovu, kde měl okénko operátor, tak jedinou informaci, kterou jsem dostal bylo sdělení: „Jen chvilku počkejte, loď má zpoždění.“. Nakonec byla spožděná o 6 hodin. Díky tomu se můj plán, přijet do Afriky za světla, rozplynul jako obláček kouře.

Řekli jsme si „Nevadí, takové věci se stanou.“ A na cestě zpět, co by jste čekali? Loď měla spoždění jen 3 hodiny, ale pro zpestření zapoměli informaci, že jsme v Africe také s karavanem. Pro nás žádné překvapení. A jako vždy, poblíž byl někdo, kdo nabídnul pomoc. V místech s pohybem cizinců však tyto službičky vždy měly nějaký háček.

Návštěva policejní stanice

Další zábavný příběh se nám stal, když jsme si fotili cestu do Kasablanky a omylem jsme vyfotili policistu. Což, jak jsme později zjistili, je v Maroku nelegální. Vtip je v tom, že policisté jsou ve městech téměř všude a je hódně těžké vyfotit nějakou fotku bez kluka v čepici. Tento, náš policajt, byl tak hlasitý a přesvědčený o tom, že jsem špión, který navíc ani neumí francouzsky, že nás odvelel na chodník. A mě společně se svědky, kolegy detektivy (které k tomu účelu zastavil a vytáhnul z auta) vzal na nedalekou policejní stanici.

Tam, za nějaký čas, se nám podařilo smazat onu špiónkskou fotku z GoPro (jakou mi dalo práci klukům vysvětlit, že ta kamerka nemá displej) pomocí francouzských Windows XP (které jsem obsluhoval s policejním pověřením). Na fotce totiž opravdu, ve stínu kdesi vzadu za autem, byla fotka tohoto policisty. Takže jsem byl fakticky vinen. To už se okolo nás utvořil houf detektivů a začalo to spíš připomínat komentované cestovatelské promítání.

Potkalo nás i několik dalších příhod a podvůdků. Jeden přinesl berberský student umění Abdel, který nám řekl svůj příběh, vzal nás do svého oblíbeného baru a když jsme začali mít divný pocit a chtěli jen poděkovat a vypadnout, tak mě požádal o příspěvek na studia. Nebo žebráci, kteří se objevili znenadání potom co jsem jednomu staršímu pánovi na čerpací stanici dál pár drobáků.

Zábava v Maroku

Naštěstí to nebylo v celém Maroku takové. Po cestě jsme si užili i mnoho zábavy. Dali jsme si večeři v nejvyhlášenější restauraci v Kasablance a ochutnali dobroty ze salátového baru. Také jsme si nechali ručně umít auto asi za 50 korun. Nebo jsme se vydali po obyčejné silnici z Tangieru do Kasablanky, ale z ní asi za 5 kilometrů zmizel asfalt. Tudy bychom jeli spíše dny, než hodiny.

Na předměstí vystřídaly chýše autosalony. K vidění byly značky Porsche, Lamborghini a Maserratti. Nebo jedna příhoda z kempu, kde jsem při placení dostal nějak podivně nižší cenu a tak jsem anglicky majiteli připoměl, jestli nezapoměl účtovat i děti — a on, sic angličtina nebyla jeho silnou stránkou, mi dal další slevu. Prostě země kde se vždycky smlouvá.

S dětmi bych však byl opatrný. Dejte pozor na čisté a bezpečné jídlo. Ne jako my, že jsme se ničeho nebáli a dali si jídlo i v restauraci, která se prolínala s řeznictvím a tak jsme se o jídlo museli prát s mouchami. Kupovali jsme i jídlo na místních trzích, což také nemuselo dopadnout dobře.

Z Maroka do Chorvatska a zpět do Francie

Po návratu z Afriky jsme ve Španělsku a na jihu Francie zažívali opravdu horké dny. A tak jsme od tam svištěli přes Itálii do Chorvatska. Tam už jsme měli smluvené setkání s Martinem(provozovatelem kempu Pávov), Bobem, Tomem a rodinami.

Léto ve Francii

Po Chorvatsku jsme se nechali unést nabídkou Roberta a vydali se zpět do Francie na tři týdny užívat bydlení v úžasném francouzském domě. Ten jakoby účinkoval ve filmu Dobrý ročník. Navíc vesnička Bize-Minervois byla opravdovým balzámem na duši. Účastnili jsme se petangového turnaje, vesnické ochutnávky jídel, denně chodili na kafčo a krásánek (jak říká dcerka Viktorka) do místní pekárničky a v každé volné chvíli leželi u bazénu. Fíha — to bylo!

Po Francii jsme se ještě zastavili u kamarádky ve Švýcarsku a frčeli zpět domů. Nakonec to byly necelé čtyři měsíce na cestách — nejdelší karavanový výlet co jsme doposud podnikli. Přitom jsem po cestě zvládnul kupu práce, jako třeba design webu pro jazykovku Glossa nebo firmu Profiqnebo maskota pro Optiku Pleyerová. Vše to probíhalo přes Skype a email.

Spaní na divoko — na parkovišti zvaném Stellplatz

A ještě jedna důležitá věc. Jak jsme se vraceli už v hlavní letní sezóně, ceny kempů se nebezpečně vyšplhaly na úroveň €30-40 za noc, což ve srovnání s mimosezonou kde je s ACSI kartou cena €12-18 podnítilo moji motivaci vyzkoušet tzv. stellplatzy — vyhrazené parkoviště pro karavany, kde se platí málo nebo nic. V Evropě je jich dokonce přes 20 tisíc. Tato nová zkušenost nám otevřela úplně nové obzory a připravila půdu pro budoucí dobrodružství, kde se parkování na divoko, už nebudeme bát.

Na co nezapomeneme

• Úžasný burger v surfařském baru Marcellino na pobřeží oceánu
• Nejlepší restaurace v Lisabonu nacpané do rekonstruované tržnice
• Bazén a villa ve francouzském Bize-Minervois
• Kontrasty v Kasablance — dámy na podpadcích v luxusních šatech se prodírající blátivým chodníkem, bulváry s showroomy automobilek a pod nimi staré taxíky přecpané místními
• Květinový kemp Parque Tropical na jižním konci Španělska s úžasným bazénem a obrovský francouzský kemp Les Marsouins kde jsme měli sami pro sebe vodní skluzavky a často i bazén — to vše za €12 na noc mimo sezónu.
• Granada — úžasné město, které bych přirovnal ke Zlínu
• Fotografie z celé cesty, které už se nevešly do článku

Trasa naší cesty

Už od prvního výletu s karavanem v roce 2012 sbíráme poznatky z kempů, které jsme navštívili. Někdy je v poznámce informace o dostupnosti WiFi, ceně za noc, jindy panoramatické fotka. Pokud se chystáte vyrazit, mohla by se vám mapka hodit.

Rodina z karavanu

Cestování s karavanem nás pořád baví a budeme rádi, pokud se s námi podělíte o své zážitky a příběhy. Díky okolnostem jsme se stali součástí digitálních nomádů a pořád nás to baví. Dokonce jsme si při cestě z tohoto výletu koupili novější karavan. Je o deset let mladší než Coachman a jmenuje se Bessacarr.

Samozřejmě není úplně lehké vše vyladit tak aby jsme takto cestovat mohli. Ale za těch pár let jsme to už celkem zvládli. Napsal jsem obsáhlý článek pro portál navolnenoze.cz o tom co vše k funkčnímu podníkání na cestách potřebujeme.