The story of New York’s New Year

Při čtení k poslechu doporučuji Roberta Milese nebo jiné ambientní tóny, já jsem to při nich psal.

Někdy v roce 2000 jsem přemýšlel o tom jestli by nestálo za to se jako správný cestovatel mrknout do toho velkého a svobodného světa za mořem. Všichni to znáte, pocit objevování, posouvání hranic, obzorů. Samozřejmě, ve chvíli kdy mně tato myšlenka napadla byla ještě skutečná amerika vzdálená. V následujících letech jsem plánoval společně s Andym (Řecko 2002/Korfu 2003) velký výlet, ale až na konci roku 2004 se sen začal stávat reálným a to díky velkému God Bless Stickfish, jak jinak 😉

Nebudu vás zdržovat formalitami jakými byly první pocity při obdržení víza, nebo mrazení v zádech při odlepení letadla od asfaltu ruzyňského letiště, i když by jejich popisování pár řádků vzalo, například možnost obdržet (z rukou, mno, slušně upravených letušek) neomezené množství lihovin na palubě nejmenované české letecké společnosti byla naprosto odzbrojující pro mne i kolegu Fildu a to už při přeletu někde nad Anglií ;-). Ale vrhnu se přímo k prvním pocitům při dosažení kontinentu několik tisícovek kilometrů vzdáleného, tedy vysněné i zatracované Ameriky.

Byl temný zimní podvečer když se v místech kde se na chvíli rozestoupila hustá mračna objevila první pouliční světla neznámého, ale zato zcela nesporně, amerického městečka. Neměl bych se jen tak rozplývat, ale byl to nefalšovaný pocit uspokojení a očekávání současně. A když jsme za pár desítek minut začali kroužit a sestupovat k poměrně ,,většímu“ městečku, úsměv už jsem z tváře nebyl schopen odstranit. Zadýchané okénko letadla bylo jediným co mě oddělovalo od dvou týdnů v té chvíli ještě nečekaných zážitků…

Na letišti jsme absolvovali tradiční přijímací proces. A pak už nemohlo nastat nic jiného než první Američan, první americkej chodník, první americký žlutý tágo, první autobus, první mrakodrap. První Američankou byla myslím dobře živená černošská paní, která nám velice mile poradila jak se dostaneme z poněkud odstaveného letiště v Newarku do města, a taky nám hned prodala lístky na bus. Jakmile jsme lokalizovali ten správný dopravník, rozjeli jsme se směrem na ,,pooor athooridyyy“ což není nic jiného než autobusák na ,,Port Authority“, ale ten černoch byl vopravdu jak vystřiženej z filmu. Cesta do City nám rychle uběhla, takže jsme byli s první mapou z PNS, co mělo tuším indickýho majitele, vhozeni přímo do ulic před nekonečnou řeku žlutých taxíků… a jak jinak, hned sme jednoho odmávli, nečekaně, zase černoch, sice nás sprdnul, že máváme málo a že on pak nepozná jestli ,,jako jo“, nebo ,,jako ne“. Ale pak nás ochotně vozil od hotelu k hotelu než jsme podle našich ne zcela podrobných materiálů přišli na to kde vlastně máme být ubytováni 🙂

Ale k samotnému městu, první dojmy byly nesmírně uspokojující. Nečekané opojení vstřícností a slušností lidí v ulicích, stejně jako obrovský mix kultur, národností, barev pleti, vyznání a kdoví čeho ještě. Dalším překvapením bylo město které nikdy nespí, nikdy, v centru na TimeSquare je ve většině podniků otevřeno non-stop a proudy lidí se zde valí asi tak od nevidim do nevidim. Angličtina byla samozřejmě skvostná a americká, takže žádná Fildova ,,Oxfrt Lngvič“, ale pěkně ,,Emeeeriken Leeengvič“.

A pak už to šlo den za dnem, megaporce za megaporcí, od McDonalda k Wendy’s nebo Starbucksa zase zpět. Od Levi’s až do Gap, od FootLocker do Skechers, od Subway k YellowCab’s, někdy taky přes nejlepší Čínu na rohu 94st a tuším, že páté nebo šesté avenue. Skusili jsme snad všechny restaurace od Mexika, amerických boxů jako z Pulp Fiction, přes HardRockCafe, nebo Thajsko. Někdy to však byl vysloveně hazard se životem, například v China Townu, tam jsme skočili do ,,asijské“ restaurace ale jako polívku měli boršč, už v té chvíli jsme si měli sbalit fidlátka. Ale to by pak přece nebyl žádnej challenge, takže jsme za minutku spokojeně spolkli poslední sousto ostré ,,číny“ zajedli sladkým rohlíkem, zapili čajem s mlíkem, nechali číšníkovi přesně odpočítanou sumu asi deseti dolarů (for two guys) a mizeli na další cesty.

Právě nákupy poznamenaly celý náš pobyt v NY zcela neodmazatelně. Nebudu popisovat radost z návštěvy Apple Storu nebo krokodýlí úsměv po prvním zapnutí dvnáctipalcovýho iBooka nebo dojmy z mnoha jiných prodejen výpočetní techniky, ale kdyby jste viděli jak nemožné bylo zapnout naše po příletu téměř prázdná zavazadla, bylo by všechno jasný. Každopádně máme zase na nějakej ten pátek obnovenej šatník, a já i audiotéku, na tom se s Filipem shodneme.

Ale abychom úplně nezapadli do nezničitelného a neprůstřelného konzumního života běžných Američanů v Loews Theaters, s kornoutem plným popcornu politýho horkým máslem, na nějakém kasovním trháku, vyrazili jsme i do muzeí jako je Guggenheim muzeum umění, které mě už od školy lákalo jako budova, nebo muzeum umění na jedné straně Central Parku či American Museum of Natural History na straně druhé, kde se opravdu bylo na co koukat.

Po večerech jsme sem tam vzali Subway plnou lidí poslouchajících nepřemožitelný iPod a zaskočili do nějaké typicky americké, mimo hlavní turistická centra utajované hospůdky, kde jsme se pokoušeli proniknout do života běžně opilého Američana, jak jinak 🙂 Zjištění bylo takové, že ačkoliv se v restauracích a barech nesmí kouřit, tak chlastat se od jednadvaceti může zcela nezřízeně, podle čehož začínající alkoholici, ve věku lehce nad touto povolenou mezí, také vypadali. Za to my, Eurotrash (psáno v jednom průvodci po klubech v NY) zkušený už od osmnácti, jsme drželi etickou úroveň i po několika drinks zcela bez mrknutí oka, ovšem, ovšem, přiznávám, že po několika dalších jsme byli jako oni… 🙂

A protože s večerem končí den, tak i já bych vás rád pozval zpět do fotogalerie, kde si dojem o velkém jablku uděláte jistě snadno sami a lépe. Pro mě bylo toto město symbolem amerického životního stylu, ukázkou jak je snadné pracovat s masou lidí, důkazem jak vyšší životní styl může vést k úpadku ducha a jak svoboda navenek může být uvnitř svazující pokud se musíte řídit tisícem nařízení, které potkáváte na každém kroku. Město New York bylo pro mě nezměřitelnou zkušeností a tisíce dalších zážitků, na které jsem si, při psaní tohoto kousku textu, nevzpomněl mi jistě prominete…

Díky všem, černochům, číňanům, arabům, indům i evropanům které jsem v NY potkal i těm, kteří vydrželi poslouchat nebo číst tyhle zážitky tady u nás nebo tam u nás v Česku 😉

Jo a vlastně počkat! Teď jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl na to nejbombastičtější! Silvestrovská noc původně plánovaná na tlačenku v milionovým davu na TimeSquare, kde to určitě stálo za to pokud jste vyrazili odpoledne ale ne jako my po osmé večer kdy už jsme se dostali jen do asi pět bloků dlouhé fronty uptown a zpátky pět bloků downtown, protože všechno měli na povel policajti a těm nikdo neutekl. Naštěstí přišlo nečekaný vysvobození, slováci. Kdesevzali tusevzali, měli jsme za půlku lístky na koncert Paula Van Dyka, známého to DJe. Takže nakonec silvestr probíhal s RedBulem v ruce a v nekonečném tempu až do rána v nacpaným klubu s obrovskou show. Tak to bych opravdu čekal pouze v NY.

Bye! and Thanx to everybody! Really everybody 😉

Pokud rádi ochutnáte atmosféru New Yorku také v opravdové vizuální formě, mrkněte na fotogalerii.

Doslov

Berte prosím text jako subjektivní názor autora. Budu rád když s ním nebudete souhlasit, stejně jako mě potěší když s ním souhlasit budete. Jediné co by mě opravdu vadilo, je situace, kdy vás myšlenky v textu nechají chladné.