Literatura a metajazyk
Roland Barthes v roce 1959 při svém pozastavení nad metajazykem literatury, jež tak poznává samu sebe, aplikuje obecná pravidla pro analýzu jevů pomocí svých vlastních nástrojů.
Apokalypsa nebude
Metajazyk v literatuře možná pomohl najít, této sféře lidského poznání, poslední netušené rezervy, v oblasti objevných cest za neznámem. V jedné části textu, který jsem přečetl, však nemohu souhlasit s názorem Barthese. V bodě, kde literatura zničí sama sebe. Vnímám toto období, které pravděpodobně začalo nabírat na významu již v padesátých letech minulého století, spíše jako konečnou fázi výraznějších změn a přechod k evolučnímu vývoji. A to samozřejmě se všemi souvislostmi.
V dalším vývoji literatury, podle mého názoru, nedojde k překotným změnám struktury románu, či jiných žándrů. Budou ale vznikat, a vznikají, finesy a vzájemné propojení mezi oblastmi literatury. Výsledkem bude velice kompaktní celek, který již konečně nebude jen intuicí autora a jeho ruskou ruletou. Bude ve své podstatě výsledkem analýzy, jiných vstupů a zejména týmové práce specialistů, jako například u filmu. Jestli je to pro literaturu dobře, bych nerad jak současník posuzoval. Ostatně to z objektivního hlediska ani není možné.
Buďmě konkrétní
Když jsem přemítal nad metajazykem v literatuře z hlediska konkrétních příkladů, napadla mě zajímavá myšlenka. Metajazyk v literatuře pro mě představují příklady. Jakékoliv odkazy na jiné historické situace, či okolnosti, které lze použít jako přirovnání a ilustrování nové skutečnosti, nového jevu. Vždyť právě zmiňovaná práce u filmu je pouze složitým systémem aplikace známých pravidel a několika jeho drobnými modifikacemi, či vhodnou kombinací. Cílem je úspěch celku. To je nejvíce zřejmé v americkém filmu.
Avšak recyklace nápadů je zřejmá ve všech kulturách, je to jejich přirozenost. To, že jde dnes o téma hodné zájmu je důsledkem eskalace autorských práv a jejich pronikání do stále rozličnějších lidských aktivit. Dávno je pryč doba, kdy jste mohli uplatnit právo na hmotné statky. Dnes již můžete vlastnit i prodávat meta-cokoliv.
Například taková televizní reklama na eBanku, kde neutrální hlas tvrdí, že ,,15tisíc pro bankéře, znamená 14 a půl“: záběr je v dané situaci zaměřen na bankéře ve výtahu, který se zastavil, díky poruše, mezi 14tým a 15tým patrem. Z tohoto příkladu je patrný dvojí metajazyk. Vazba výtah – bankéř a vazba 14 a půl – bankéř. Metajazyk je zde tedy literární a vizuální zároveň. Příklady jsou totiž vlastním metajazykem, vždy odkazují na nějakou situaci s velkou podobností, avšak téměř nikdy s realitou nemají faktickou souvislost. Jinými slovy, bez známosti jedné skutečnosti nedokážete pochopit smysl té, která na ni příkladem odkazuje.
Dalším metajazykem v literatuře mohou být třeba grafy či tabulky doplňující text. Jejich cílem je rychleji a přehledněji zprostředkovat vjem, který bychom při čtení opisu, takového grafického prvku, museli projít několikrát, než by nám v mysli zůstal smysl. V kombinaci s vizuálním vnímáním, však dosáhneme intenzivnějšího záznamu do paměti a co je důležitější, mnohem přehlednějšího a v budoucnosti snadněji rekonstruovatelného.
Nebo například fotografie. Mohou být klasicky černobílé a neutrální, ale i tak jsou metajazykem. Mohou téměř ožít tvarem a barevností, a i přesto jsou stále jen odkazem. Samo vizuálno zrychluje její čitelnost a zejména její pochopení.
Literatura je maskou, která na sebe ukazuje prstem
Prohlášení, které zakončuje Barthesovo rozjímání nad literaturou a jejím sebepoznáním či sebepopisem, je nejen pravdivé ale i nesmírně soudobé. Ve své skromnosti jediné věty skrývá komplexní obraz naší dnešní, tedy pro Barthese budoucí společnosti. Je tedy jen otázkou, zdali to byla předtucha nebo souhra okolností.
V dnešní remixující době vzniká však ještě další moment, který nejen že poukazje z hlediska metajazyka na jazyk-objekt. Ale zpětně jej aplikuje, využívá i zneužívá k výslednému aktu, remixu metajazykového objektu.
Toto mé tvrzení dokládá nejviditelnější skutečnost: směr multimediálního prostoru, tedy například internetu a mobilních telefonů, se jednoznačně přesouvá z textově orientovaného na vizuálně orientované. Konkrétně na internetu můžeme tyto tendence snadno pozorovat při sledování vývoje webdesignu. O několik let dříve by jste těžko hledali vizuálně orientované portály jako je flickr.comnebo youtube.com.
Literatura a metajazyk
1959, Phantomas (Roland Barthes), přeložil Petr Himmel
Originální text, přepsáno z fotokopie
Literatura a její jazyk je samotným předmětem logického zkoumání, naproti tomu metajazyk je umělý jazyk, v němž se naše zkoumání uskutečňuje. Díky tomuto rozlišení – zde přichází ke slovu myšlenková operace – mohu potom vyjadřovat jazykem symbolickým (metajazykem) strukturu a vztahy jazyka reálného (jazyka-objektu).
Po celá staletí si naši spisovatelé nedovedli představit, že by bylo možné pokládat literaturu (samo slovo literatura je nedávného data) za jazyk, který lze, podobně jako jiné jazyky, podrobit tomuto logickému rozlišení. Literatura vlastně nikdy neuvažovala o sobě samé (občas se zabývala básnickými figurami, nikdy ale svojí podstatou) a nikdy se nerozdvojila na předmět zároveň pozorující a pozorovaný, zkrátka literatura vždy mluvila, ale nikdy o sobě jako o literatuře. Později, snad následkem toho, jak se počaly otřásat základy maloburžoazního vědomí, literatura začala pociťovat svoji podvojnost: začala chápat sebe jako předmět a zároveň jako pohled na tento předmět, jako promluvu a promluvu o promluvě, jako literaturu-objekt a metaliteraturu. Podívejme se nyní na to, jak toto sebeuvědomování literatury zhruba probíhalo: nejprve se dostavilo vědomí řemeslného zpracování literární tvorby, hraničící až s palčivou bolestí a trýznivou touhou dosáhnout nemožného v otázce formy (Flaubert); heroické snažení spojit v jediném textu literaturu a myšlení literatury (Malarmé) posléze vystřídala naděje, že se v literatuře vyhneme tautologii, když budeme, obrazně řečeno, neustále odkládat literaturu na zítra a dlouze prohlašovat, že budeme psát, přičemž z tohoto prohlášení učiníme samotnou literaturu (Proust); poté přichází ke slovu poctivý literární postup, který záměrně a systematicky donekonečna zmnožuje smysl slova-objektu, aniž by se na nějakém konečném smyslu (signifikátu) zastavil (surrealismus); nakonec nastupuje jakýsi „bílý rukopis“ (nikoli ale nevinný), který se naopak od surrealismu snaží zřeďováním či oddalováním možných významů jednotlivých slov vyzískat na jazyku literatury jeho bytí: zde mám na mysli dílo Robbe-Grilleta.
Ve světle všech těchto pokusů možná budeme jednou moci charakterizovat naše století (míním tím posledních sto let) jako století věčné otázky: Co je literatura? (Sartre na tuto otázku odpovídá zvenčí a jeho postavení v literatuře je proto nejasné). A právě to, že se literatura táže na sebe sama nikoliv zvenčí, ale naopak zevnitř, nebo přesně ji ze svého nejzazšího okraje, z asymptotického prostoru, kde literatura zaniká jako jazyk-objekt, ale nezaniká jako metajazyk, a kde se hledání metajazyka nakonec stává novým jazykem-objektem, nakonec působí tak, že již sto let je naše literatura nebezpečnou hrou se smrtí, respektive prožitkem této smrti. Připomíná onu racinovskou hrdinku, která umírá okamžikem sebepoznání, ale žije hledáním sebe samé (Erifýlé v Ifigenii). To ovšem jen dokládá tragický status quo: naše společnost, která se nyní nachází ve slepé uličce dějin, dovoluje své literatuře pouze oidipovskou otázku par excellence: kdo jsem?, a tím jí zároveň zakazuje položit si dialektickou otázku: co dělat? Pravdivost naší literatury tak není v řádu konání, ale zároveň už není v řádu přirozenosti: je maskou, která na sebe ukazuje prstem.
Internetové zdroje k tématu
300 nejlepších míst pro kemping na Camperguru → můj nový projekt pro náročné cestovatele, vám ukáže magická místa Evropy, skvělé fotky a popisy. Dovča v karavanu bude lepší než dříve. Neuděláte chybu, když si nejleší místa pro kempování prohlédnete!
